Mlha nad pevninou - pokračování třetí

Není škola jako škola. Zjišťujeme, že lidé jsou opravdu barevní. Sundávají si Angličani boty než jdou spát?

                                                                                                               Říjen 2012

Milí kamarádi,

Děkujeme vám za  ohlasy na naše zprávy z Anglie. Ačkoli se zamýšlím nad tím, jestli ty, kteří se upřímně smáli, máme nadále považovat za svoje kamarády.

Je to neuvěřitelné, ale uběhl už téměř měsíc od doby, kdy jsme se přestěhovali za kanál. Jestli to tímhle tempem půjde dále, ještě se párkrát vyspíme a pojedeme zase domů.

Táta si konečně vybalil kufr. Máma ho totiž pořád popichovala, že to za chvíli už ani nebude mít cenu.

Samozřejmě, že se zase udála spoustu věcí. Hlavní je, že do školy spolu se mnou chodí i brácha.  

Škola je pro bráchu velkou změnou. Ve školce se mu hrubě mezi těmi malými smrkáči nelíbilo, tak se rozhodl, že potřebuje taky nějaké přestávky a učebnice, proto musí začít chodit do školy. Táta stisknul zuby a řekl, že bráchovi školu velmi rád zaplatí. Bráchova třída vypadá jako prodejna hraček s malými židličkami a stolečky uprostřed. Před třídou jsou zaparkované koloběžky a odrážela. Do třídy jich chodí osm. Jeden kluk se snad jmenuje Ananas a druhý mu pořád říká, že musí nosit jen tašku s logem školy, ne k tomu ještě batoh. Tak ho brácha tou taškou s logem praštil, když se Miss nedívala, a má klid. Máma pravila, že je pyšná, že se umí prosadit, když neumí anglicky ani kváknout a táta se ptal, proč malý gentleman tluče spolužáky taškou. Brácha celkem logicky odpověděl, že batoh měl přece na zádech, šentlmen však v každém případě je. Také malé děti mají menší přestávky dopoledne a odpoledne na svačinu a větší pak v poledne na oběd. Po jídle se chodí ven, mají také úžasnou vnitřní hernu. Všude je takový typický anglický bordýlek. Vzhledem k tomu, že brácha byl loni ještě miminkem, které nebylo schopné v Čechách zvládnout nástup do školky a oddělení se od mámy, zaznamenáváme tady obrovský posun dopředu. S minimální angličtinou ho naši hodili mezi děti a je velmi spokojený.  Už čtyřleté děti mají zajímavé předměty a na každý předmět jiného učitele. Třeba francouzštinu, drama, tanec, počítače, tělocvik, hudebku, kreslení a pak takové předměty jako – poznávání světa kolem, jazyk a komunikace atd. Ránou pod pás pro mámu je, že čtyřletý brácha má domácí úkoly. Protože si dost vymýšlí (tvrdí třeba, že s ním máma doma musí zpívat a kreslit obrázky), studuje máma denně zápisky v sešitku. Momentálně s ním máma k jeho obrovskému nadšení pracuje na spellingu. Co na tom, že neumí českou abecedu? On se s tím pak nějak popere.

Taky u bráchy ve třídě převažují jiné barvy pleti než bílá. Po týdnu jsme zjistili, že malá roztomilá černoška s copánky, která se o bráchu velmi hezky starala, je ve skutečnosti malý vzteklý černoch. Brácha pojal podezření, když ho doprovázela i na záchod, tak jsem se do toho opřela a záležitost propátrala. Minulý týden, když jsme šli v pátek ze školy si postava odváděla ze školy dva černoušky a my s bráchou jsme se hádali do krve, jestli to je maminka nebo tatínek. Ani máma si nebyla jistá a kromě toho, že nám kroutila za záda naše ukazováčky a snažila se nám šlápnout na krk, abychom už zmlkli, se zmohla jen na křečovitý úsměv. Pak pravila, že s těmito barevně genderovými nesrovnalostmi se ona nějak vyrovnat musí, protože z těch trapných chvil s náma jí občas vynechávají srdeční údery.

I já jsem ve škole nadále nesmírně spokojená, užívám si pozornosti, které se mi dostává. Sportovní týmy se hádají, kdo mne bude mít v družstvu, baví mne plavání, floorball a basket. Parádní změnou je náš nový třídní. V sestavě nasládlých indických učitelek a drobných  španělských kantorů působí naprosto nepatřičně. My ho ale prostě zbožňujeme.  Jeho hlavním předmětem je tělocvik, je to neuvěřitelná korba s polovojenskými manýry a výbornými fórky. Máma prý má vždycky, když ho vidí pocit, že musí srazit paty, zasalutovat a hlasitě zařvat „Yes, sir !“.  Taky byla máma svědkem včerejší konverzace našeho třídního a bráchy. „Hey, jak se ti líbila hodina tělocviku, kterou jsme spolu měli?“, zařval na něj Mr. Bennet. Brácha na něj jen zírá. „No, jak jsem tě chválil, že dobře skáčeš?“, řve tělocvikář dál. Máma vibruje, brácha opět jen čučí. „ Máš říct – Yes, sir!“  zavelí učitel. Máma se bráchovi rozbíhá na pomoc, čeká, že se zhroutí,  ale on se na učitele beze slova zasmál, vesele mu zamával a šel pryč. Učitel se tvářil spokojeně a vyhlížel jiné dítě, na kterém zkusí sílu svého hlasu.

Školu máme oba dva do 15.45. Ze školy nás vyzvedává máma a dělá to moc ráda. Z nižší budovy se vyřítí tlupa červených dětí (malé děti mají jako uniformu šedé kalhoty nebo sukni a červený svetr a na tělocvik červenou teplákovou soupravu), máma začne rychle scanovat obličeje, ale většinou nestíhá a už na ni jedno červené dítě skáče. V  první sekundě má vždycky šílený nervy, jestli se nepusinkuje s nějakým cizím. Za chvilinku vybíháme my starší – modří, tlačíme se z větší budovy. Zpočátku jsem to mámě ulehčovala, protože jsem zdaleka česky řvala, tak mne máma stíhala lokalizovat dříve, než jsem ji skočila na záda. Teď jsem ale už pochopila, že se v té vřavě absolutně neorientuje, tak na ni hupsnu i bez varování.

Máma vždycky koulí očima a kroutí pusou, když se doma s bráchou bavíme o dětech ve škole.

„ To je ten  černoch!“,

 „Ne, není tak úplně černej, jenom trochu tmavej“,

„Jo, ale má šikmý voči.“,

„Ten s těma šikmýma vočima není žádnej tmavej!“,

 „Nene, má náušnici v uchu, to je ten černoch s náušnicí. “,

„To kecáš, náušnici v uchu žádnej černoch nemá! “.

„Jojo, má, mamí, že má Thad náušnici, a že není fakt úplně černej, a že nemá ty kudrnky?“.  Máma nestíhá.  Nejlepší je, když mámě na pomoc přispěchá táta: “ No a co měl na sobě?“.   To se pak na něj podíváme všichni tři - hele ty seš úplně mimo.

Malá ségra pod máminým vedením také změnila školku. Původní školka jí nějak neseděla a ani ségře ne, byli na ně tak zvláštně přísní. Máma ji přihlásila do školky „Little Accorns“ (Malí Žaludi), kterou máme přes ulici. Vzhledem k povahovým rysům mé sestry je máma přesvědčena, že Malí Žaludi ji budou dobře sedět. Minulý týden měla tři úvodní hodiny a vypadala spokojeně, zítra jde na celé dopoledne a pak bude chodit dvě dopoledne v týdnu. Máma říkala, že ve školce se člověk nesmí nechat odradit několika věcmi. Přílišným strojením dětí si hlavu nelámou, ale to Angličani všichni. V neuvěřitelné zimě si sednou s dětma na zem a kreslí si křídami. Jestli si myjou ruce, to se mámě nepodařilo zjistit, zato zcela bezpečně ví, že se nepřevlékají a nepřezouvají. S botkami od písku, hopky šupky zase do třídy na koberec, na polštářky a hrát si. Zouvat se nebo převlékat na odpolední spaní je taky zbytečné, děti schrupnou buď přímo na koberci nebo na malé žíněnce, asi je ani nepřikrývají. Máma doufá, že dětem rodiče doma botky sundají aspoň před koupáním. Dobře víme, že se nepřezouvají ani doma, dupou v botech v ložnici na koberci a pak se po něm válejí v pyžamu.

Kamarádi, jde na mne odpolední spaní. Můžete se spolehnout, že mi máma nějaké ty návyky vštípila, asi si sundám tenisky a nelehnu si na zem.

Všechny Vás moc zdravím a  mějte se krásně.