Mlha nad pevninou - čtvrté pokračování

Character - building aneb komu je v Anglii zima?  Nemoc není důvod pro to, abys zůstal doma. Budeme taky multi-kulti?

                                                                                                              Říjen  2012

Milí kamarádi,

děkuji všem, kteří nám píší, zprávy z domova se čtou krásně. Já pokračuji po anglicku.

 Začínám zimou. Tu vlezlou vlhkou anglickou zimu, násobenou neustálým pofukováním ostrovního větru, člověk potká všude. Na zimu mají Angličani ale jednoznačně jiný náhled než my. To, že  tu místní děcka běžně pořád chodí v krátkých rukávech, kraťasech a sukních s podkolenkami, mne úplně nepřekvapilo, je to nezbytná součást budování pevných charakterů. Dlouhé kalhoty pro kluky a punčocháče pro holky k uniformám povolené teprve nedávno místní skalní neustále považují za rozmařilost a selhání zdejší vlády.  Angličani vždycky ví, jak zaujmout. Ve chvíli, kdy my máme mikinu a bundu, promenádují se zdejší horkokrevníci v šatech na ramínka a tílkách. K tomu kozačky s kožíškem nebo botky balerínky, vždycky bez ponožek, jiná možnost není. K oblíbeným modelům místních patří zimní bunda, čepice, rukavice, tříčtvrteční kalhoty a šmrncovní žabky. A pane, jak jim to tím blátem čvachtá.  Bráchova spolužačka nosí parádní červenou huňatou čepici, šálu s puntíky a teplé rukavice. Protože ji odmítá sundat i v hodinách, řekl by člověk, že je zimomřivá. Ona má ale jinak košili s krátkým rukávem, minisukýnku a ponožky. Není problém tady večer ve větru a dešti potkat pohodáře v tílku a kraťasech ale s rukavicemi na  rukou nebo mimina na kočárku jen v jemných overálcích bez čepice a botek (zato s úsměvem).

 Protože nás čekal nádherný víkend, vypravili jsme se k moři. Bylo krásných 13 stupňů, obloha jako vymetená, od moře vanul čerstvý vítr. Máma nám rozdala  čepice a bundy. Jenže Angličani mají jasno, svítí slunce, to znamená, že je teplo a báječné počasí. Z pláže nosí kojence a batolata v jen v bodičkách s nohama špinavýma od písku. Na pláži lítají bosé děti v kalhotkách, zimomřivější i v tričkách, hrají si v písku a vesele se cachtají ve studené vodě. U většiny skupinek takových dětí stojí tatínek v teplé zimní bundě a šále kolem krku, maminka si sloupla ledovou krustu z písečného povrchu pláže a uvelebila se do nějaké díry s novinami, které jí rve z ruky vítr a v rukavicích se jí blbě otáčejí stránky. Naše máma si dopla bundu a zeptala se táty,  jestli je to normální. Dostala rozsáhlou přednášku o tom, kudy přesně a jak se sem dostali vikingové, jejichž krev evidentně v proudí v anglických žilách. Když  se ho ptala, jestli by jí nemohl přesně vysvětlit, jak vikingové ovlivnili zdejší rozsáhlou indickou komunitu, odfrkl, že fakt nesnáší, jak všechno moc řeší. Pak nám oznámil, že zdejší moře ohřívá Golfský proud. Asi tak jako když ségra stříká teplou vodu do vany svou pětimililitrovou stříkačkou.

 O dalším víkendu jsme jeli do takového „fun parku“ se spoustou atrakcí, mimo jiné tam byly venkovní vodní radovánky – tobogány, vodotrysky, skákačky a další. Bylo polojasno a větrno s pěknými 10 stupni. Máma pravila, že nechápe, že jim to stojí za to, udržovat v provozu takové množství vody, když je taková kláda. Přišli jsme blíž a zjistili jsme, že na atrakcích dovádí několik dětí v plavkách a báječně si to užívají. Vedle bazénu stáli lidé v kožešinových čepicích a rukavicích, patrně rodiče. Na nic jsem nečekala a začala si okamžitě svlékat boty a kalhoty….

Stejně vlažný vztah k oblékání mají Angličani i k nemocem. Do kolektivního zařízení dítě nejde pouze tehdy, když se z postele samo nezvedne. Máma hlasitě četla doporučení ze školky, kde stálo, že pokud dítěti teče z očí nebo z uší popřípadě z nosu, bude lépe když zůstane doma aspoň 24 hodin. Ať to nejdřív teče doma. Pokud má dítě průjem, může jít do školky až když má tuhé bobky. Pokud má dítě teplotu, musí ho prohlédnout doktor, když to schválí, může zpátky do školky. Tam dítě s teplotou svléknou, omyjí ho studenou vodou, budou ho držet v zimě, ale ne v průvanu. Pokud jsou dítěti nasazena antibiotika, musí zůstat doma aspoň 24 hodin, aby bylo jasné, že je dobře snáší.  No a pak klidně do školky, podávání antibiotik mají v malíku. Všechny léky, které si přejete, aby školka podávala musí být v originálním balení, rodiče musí ráno podepsat, že s podáváním souhlasí a napsat, kdy přesně léky do dítěte nacpat. Takže paráda, na ošetřování nikdo z rodičů nemusí a dětská oddělení tady zřejmě nevedou. Po prvním přečtení tohoto pamfletu dostala máma tik. Netušila, že ji tento přístup k nám dětem navždycky poznamená a jak moc se jím bude řídit.

Dům. Už jsme se víceméně zabydleli. Do předsíňky zatéká, okapy z přední části domu jsou nepochopitelně svedeny do díry veprostřed garáže, takže když leje, máme v ní vodopád. Zatéká nám taky za naši postel.  Pán, který se o dům stará, chodí čas od času bušit do topení, aby podávalo nějaký výkon. Prý je asi někde nějaká blokáda a on je zřejmě přesvědčen, že ji z trubek vybouchá. Máme tu jedno záhadné topení, které topí, i když je celý systém vypnutý a všechny ostatní radiátory jsou studené. Pán se prý zamyslí, jestli není napojeno na něco jiného (třeba na ten vodopád z garáže). Hlavně ale ať ho nevypne, jinak budu mít místo soplů rampouchy. 

Řada našich domácích pomocníků se významně rozrostla. Máme tedy pračku, oblečení rvačku (pere se s prádlem do jeho roztrhání), sušičku rušičku (když začne sušit je to šílený rachot a ostatní spotřebiče začnou poskakovat, a to že je prádlo mokré před i po procesu sušení už asi nepřekvapí), miniledničku pro naši malou holčičku (chodí do ní tak 100x denně a ukládá do ní všechno, co doma najde). V posledních dodávkách jsme našli mrazák asi na dvě ryby a pět nanuků, žehlicí prkno s křivýma nožkama a fialový vysavač. Vysavač je neuvěřitelný krám, k jeho rozpohybování je nutná spolupráce více členů rodiny. Když jsme ho poprvé zapnuli, zvedl se  průvan, v jídelně ulítly všechny papíry z poličky a začaly vířit ve vzduchu, hrníčky na stole se významně rozhýbaly. Spustil se randál, až jsme se všichni lekli a utekli do vedlejší místnosti, kde jsme se hádali, kdo toho krakena půjde vypnout. Shrnuto, kdo luxuje, dává si špunty do uší, brácha navíc vyžaduje ještě čepici, aby mu do uší nenafoukalo.  Právě dorazila i myčka. Je to ten poloviční model. Máme pocit, že když tam dáváme nádobí, ukládáme ho do nějaké ségřiny hračky. Na druhou stranu, ve velké myčce by se nám těch pár kousků nádobí úplně ztratilo.

Mámino sebevědomí se výrazně zvedlo tím, že se skoro před třemi týdny stala opět mobilní. Dala jsem tátovi nůž na krk, že ji za ten volant pustit musí. A už jí to frčí. Zvládá  i sobotní centrum města. Bez navigace by ale asi nevyjela ani z garáže.

Táta mámě nabídl výborný džob. Založil si totiž tady nově  s.r.o. a vyzval ji, aby přijala místo jeho sekretářky. Máma ale nejdřív požaduje platový výměr.  Naši se totiž tuhle dost chytli. Máma (zase) zapomněla číslo ke své platební kartě. Když se doma svěřila, táta zuřil, že jí opakovaně kladl na srdce, aby si to někam zapsala. Ona prý si to zapsala. Ale neví kam. Nakonec to máma zakončila slovy, že jí aspoň z jejího účtu moc peněz neubude. Nakonec táta kapituloval a řekl, když máma vezme tu sekretářku, nabídne ji přístup k účtu a dostane k němu dokonce i kartu. Nevím, jestli je to běžný postup, tak jsem se večer ptala táty, jestli bych taky nemohla být jeho sekretářkou. Zíral dost vytřeštěně a při představě kolik by měl v luftu karet a zablokovaných účtů, si šel ještě nalít. Táta pořád něco řeší a naráží na nejrůznější obtíže. Není moc zvyklý, že toho tady na něm  leží mnohem víc.  Spoustu věcí ho pořád děsně štve, ale zabíhá se.  V práci je chaos, ve městě také. Víkendy, které má volné a jsme všichni spolu, si hodně užívá.

Pak jsem se šla zeptat mámy, jestli jsou s tátou v pohodě. Odpověděla, že neví, jak by mi to vysvětlila, ale že je tady pořád dost zima.

Zvykáme si na místní lidi. Většina Angličanů označuje naše město za „very ethnic“ místo. Nezdá se ale, že by s tím měl někdo problém. Máma věří, že nás to významně obohatí. I když  pořád řešíme jakou kdo má barvu pleti, protože na to nejsme z domova zvyklí, celkově žádné odlišnosti nevnímáme. Máma  říkala, že ona bohužel v myšlenku multikulturalismu nevěří, ale byla by prý ráda, kdyby to nám dětem vyšlo. Naproti školce, kam brácha se ségrou chvilku chodili, je Islámská akademie – škola pro děti od 3 do 18 let. Všechny děti chodí v uniformách -  holčičky i slečny nosí na hlavách krémové šátky a fialové splývavé obleky, a kluci bílé šaty až na zem a na hlavě čepičky, všichni jsou stejní. Každý den, když jsme šli kolem se scházeli na motlitbách. Z toho panují nezapomenutelné bráchovy výroky „Hele modlenci, koukej na ně, jdou se modlovat“, „ Počkej, kdo se kde modluje ?“ „No islámové přece“.  Brácha už chápe, že zahalené chodí ženy. Tuhle ale šla jedna zahalená paní a v místě, kudy koukají oči, byly posazené obrovské tmavé brýle. Vypadalo to, jako když vedle nás tiše prochází černá figurka z Člověče, nezlob se. Brácha z toho byl natolik vedle, že se rozplácnul do obrovské louže.

V našem okolí je spousta škol a velký automobilový frc hlavně po ránu. Naší oblíbenou hrou je hlásit mámě hodně nahlas osazenstva aut. Máme své oblíbené Islámy, Turbany, Čokolády a Azjaty, se všema se v klidu kamarádíme. Strašně rádi pak po večerech s tátou jednotlivé národnosti a náboženství probíráme, ale občas se dostaneme na dost tenký led. Myslím, že má táta ještě co dohánět.

A to je pro dnešek všechno. Zase se ozveme. Všechny Vás moc zdravíme, opatrujte se a buďte zdraví.