Královské mlčení

Napsáno pro královnu Alžbětu u příležitosti jejích 95.narozenin Proč Alžběta nemusí promluvit, když chce svým poddaným něco sdělit? Je možné si nevšimnout, že bydlíte v království? Můj slib královně.

Zemřel princ Philip. Hned jsem to volala mámě. Podle svého zvyku mi odpověla : " No jó, no". To znamená, že začíná o věci přemýšlet. A pak jsme si dlouho povídaly. Co vlastně pro nás, kteří jsme vpluli do anglických vod, královská rodina znamená. 
Symbol. Respekt. Dětský obdiv.  No, kdo z nás by nechtěl bydlet v království? A zvlášť bohatém, kde každý může zpívat tu svou.
Máma s tátou jsou asi jako spousta Čechů monarchií fascinovaní. V podstatě se dá říct, že odjeli z Čech, naučili se pukrle  a  bez váhání vstoupili do královniných služeb. 
O královské rodině se opakovaně mluví jako o zcela apolitické. Ze všeho, co se o královské rodině říká, mi tohle přijde nejvíc nesmyslné. Bez královny se totiž podle mého ve Velké Británii nepohne lístek na stromě. Až na pozadí její Výsosti jsem pochopila, co to znamená hlasitě a velmi důrazně mlčet. Na kolik způsobů se to vlastně dá.  Mlčení jako výraz podpory, jako výraz nesouhlasu, mlčení jako výraz veselí, smutku i vzájemné podpory a rodinné soudržnosti. Královna nemusí říct ani slovo, může se jen na místě, které podporuje, objevit, tiše přejít a posunout si na ruce svou kabelku. Objekt svého nezájmu naopak ignoruje tak okázale, že nemůže být ani pochyb o jasném záměru. Všichni státníci, vědci, sportovci, herci a mnoho dalších, ač by to třeba veřejně nikdy nepřiznali a směrem ke královské rodině nešetří kritikou, se mohou přetrhnout, aby jim byla udělena královská audience nebo aby o ně její výsost alespoň zavadila okem. Fotka s královnou nikdy nezestárne, uznání od královny je věčné. Uznání její královskou výsostí zdaleka převyšuje všechna vyznamenání. Královna, která se samozřejmě zásadně do politiky nemíchá, ví přesně, koho si pozvat, s kým promluvit a komu naslouchat.  Její přítomnost na půdě britského parlamentu sledují všichni se zatajeným dechem. Opravdu letos zahájí tu schůzi?  Fakt činnost parlamentu přeruší? Jsem si jistá, že při jejím smyslu pro humor jí musel hlavou blesknout ten poťouchlý nápad, že to neudělá. A co by pak dělal třeba v říjnu 2019 Bo-Jo??
Názory mých spolužáků z našeho very ethnic města na královskou rodinu jsou velice nestandardní. Dost přesně to vystihnul brácha, když se ho máma ptala, jak se spolužáci dívají na královskou rodinu.  " A proč by se na ni měli nějak dívat, dyk nikdo z nich není z Anglie?" Má pravdu, poměr přistěhovalců ke skalním se stále zvyšuje. Přesto se několik rodilých Angličanů najde a jejich názory na zdejší uspořádání jsou značně rozdílné. Jedné mojí kamarádce je monarchie úplně ukradená, druhá ji adoruje, ředitel školy se jí směje a náš učitel dějepisu nenávistně pravil, že je královská rodina neuvěřitelně rasistická. 

Ať tak či onak  - královská rodina je spoutaná svými tradicemi a rituály. Dorozumívá se gesty a posunky. Své působení na veřejnosti představuje jako věrnou službu všem poddaným.  Co vyhovuje jednomu, je peklo pro druhého. Někdo se může obracet k monarchii jako ke klidným vodám, kde se stále pije čaj o páté, po večeři se kouří doutník a zábavou roku je hon na lišku. Děti nosí kraťasy, ženy klobouky a muži jsou gentlmani.. Pro mnohé to znamená, že svět je pořád ještě tím, co býval. Pro spoustu dalších ovšem všechno zmíněné vzbuzuje nepochopení i odpor. Ve světě, kdy ranní informace je v poledne dávno stará a to, co budu dělat v pět odpoledne bude upřesněno ještě mraky událostí na sociálních sítích, přece není možné fungovat jak v sudu se železnými obručemi a trvat na „stiff upper lip“.

S královskou rodinou jsme se samozřejmě nikdy nesetkali. Její vliv jsme ovšem pocítili všude. Budovu, kde táta pracuje byla královna osobně otevřít. Když přijeli William a Kate pozdravit se s lidmi a prohlédnout si univerzitu, bylo i naše duhové město celé na nohou. Ve škole visí v ředitelně Alžbětin portrét. „ God Save the Queen“ jakožto britskou národní hymnu  umíme všichni zpaměti a klidně si ji občas pustíme hodně nahlas.  Známá královská místa jsme prošmejdili dokonale zvenčí, a kde se dalo i zevnitř. Když jsme na královniných pozemcích tankovali benzín, obsluha pumpy se nám velmi věnovala a vysvětlila odkud a v jakých autech si sem osobně přijíždí tankovat princ Philip. Ukázala nám místo jeho poslední nehody se slovy, že je vášnivý jezdec. O tom, že nehodu zavinil, ovšem diskrétně po královsku pomlčeli. Na rozsáhlém území královnina zimního sídla Sandringham jsme běželi orientační závod, protože to královna povolila. Čekali jsme na ni za každou orienťáckou značkou, ale asi jí nevyhovovala mapa.  Protože jsme chodili do anglického skautu, jehož je královna léta patronkou, byl náš skautský slib určen také přímo jí. V zelené košili s novým šátkem na krku jsem pod skautskou vlajkou a její fotkou přísahala: „ I will do my best to do my duty to God and to the Queen“. A pak jsme pod tou fotkou blbli a křičeli a ona se na to všechno dívala.

Nejhezčí vzpomínkou je oslava 90. královniných narozenin. Všichni ve škole jsme se předháněli, kdo vyrobí nejhezčí a nejkrálovštější přáníčko. Všechna přáníčka byla chvíli vystavena a pak hromadně odeslána do paláce. O několik týdnů později přišla oficiální odpověď. Celá škola byla v naprosté euforii. Ve spojeném království žije odhadem asi 12 miliónů dětí.  Věřím Alžbětě, že žádné dítě o odpověď neošidila. Je přeci věrná služebnice lidu. Když jsme si v době oslav vyzvedávali  z oddílu Beavers (nejmladší skauti) mou sestru, přivedli ji celou špinavou a zapatlanou od nějaké polevy, s čokoládovými vousy, ulepenými prsty a kapsami plnými sladkostí. Máma, bojovnice proti cukru, vytáhla obě obočí přes celé čelo. Skautská vedoucí Butterfly se usmála a mrkla na malou ségru: „ We are sorry but the Queen said so.“ Samozřejmě. Poklona.